Ty moc nemluvíš

Pojďme si něco říct o sociální fóbii. V maturitním ročníku jsme měli utrousit pár slov o každém ze spolužáků. Charakteristické vlastnosti, kterých si vážíme. Ke mně kdosi připsal - klid a úsměv. Už je to jedenáct let a žasnu pořád stejně. Jako kdybys řekl Gándhí a někdo ti odpověděl - diktátor.
 

Klid. Ve skutečnosti panika, překotné myšlení a úzkost, které se v jakékoliv sociální situaci zašmodrchají do duhového appláckého kolečka a způsobí strnulost. Úsměv. Jediné, na co se v takové chvíli zmůžu, je culení idiota, v úpěnlivé touze, že to bude stačit.

Pokud se člověk narodí jako introvert, je životním úkolem jeho samotného, rodičů a přátel, aby nezískal pocit, že mezi introverzí a méněcenností je rovnítko. Mně se to nepodařilo. 

Je mi osm, schovávám se na škole v přírodě v pokoji, protože v jídelně hraje šmoulí disko šou a mají tančit kluci s holkama. Je mi dvanáct, poprvé jsem dostala menstruaci. Jsem na táboře s dramaťákem a brečím každý den. Je mi čtrnáct, v knihovně nacházím knížku o lidech, kteří raději vystoupí z autobusu, než aby se bavili se spolužáky. Polekaně a štítivě ji vracím zpět, snažím se na ni zapomenout.

Střední škola. Kasty se rozdělují na cool kids a na ty, co moc nemluví. Rozděluje je míra halasnosti, spontánnosti a pohybových schopností. Jemnost, cit a kreativita jsou komodity dost na hovno.


Cool kids si s introverty nevědí rady, věnují jim soucitný respekt, který místy přeroste v krutou poznámku na solar. 

Vysoká škola. Začínám brát antidepresiva. Pro pojišťovnu píše doktor "sociální fóbie", ovšem dodává, že na nálepky nevěří. Na terapiích se nešvaru snažíme zbavit sedm let. Když jsem viděla doktora naposledy - milý týpek, pár doktorátů, vždycky si zlomí ruku, když jezdí na skejtu - řekl, že nejspíš taková jsem. "Daň za přehnanou činnost neukortexu.”

Tenhle příspěvek jsem začala psát na dovolené, kterou jsem trávila s Adolfovými přáteli. Spočívala v klasickém triatlonu plavání, hraní her a hromadění prázdných lahví od vína. Byl to nejhorší zážitek roku. Každé ráno jsem se budila s nervózním bušením srdce, schovávala se v pokoji. Hlasy z bazénu nebo kroky za dveřmi ve mně vyvolávaly stejné reakce, jako kdyby v Jurském parku vypnuli elektřinu.

V polovině pobytu jsem začala jíst neurol. Týden nicnedělání, pod pláštíkem jadranského slunce, oblopena milými a inteligentními lidmi, bylo peklo na zemi.


Iracionálně se ostýchám i před nejlepšími přáteli a rodinou. Reakcí není utrpení, jako spíš únik. Vyhýbám se obchodům s prodavači a nakupuji online. Vymlouvám se z pozvánek na kafe a koncerty, protože ve mně budí strach. Otálím i s telefonáty kamarádům, kteří mi chybí. Setkání se snažím naplánovat na večer, aby zahrnovala alkohol. Platila jsem sedmnáct tisíc za garsonku, abych se vyhnula small talku se spolubydlícími.

Než se s lidmi dám do řeči, považují mě většinou za arogantní, namyšlenou a chladnou. Já se jich ve stejné chvíli bojím. Když se dáme do řeči, reaguji přílišnou vřelostí, laskavostí a humorem, tedy souborem chováním, které s bratrem nazýváme "veselý psík".

Mají mě rádi a považují mě za "milou, empatickou a lidskou". Já páchnu potem, snažím se odbíhat na záchod nebo zmizet. Pokud kontakt trvá několik hodin, jsem jako po Spartan race. Konverzace si poté přehrávám, prožívám hluboké výčitky a stud. Bez léků se přidává třes a průjem. 


Léty cviku je falešnost k nerozeznání od autenticity. Deset let jsem pracovala ve velmi extrovertním, rychlém a prestižním oboru, kde jsem potkávala české i zahraniční osobnosti. Mluvila se svými idoly. Než jsem se nasadila zářivý úsměv, celé moje nitro se sevřelo do jednoho: nechci. Na mých ostrých loktech byly patré éterické pěnové chrániče, ale nejspíš by si nikdo netipl, že večer panákem nesplachuju deadliny.

Podle wikipedie se toho dá zbavit nácvikem. Nemůžu to potvrdit ani vyvrátit. Odvaha čelit sociální fóbii je jako balonek, který nafouknu, až lítá celý lesklý, a po týdnu ho najdu splasklý a vrásčitý.

Mám ale několik spolehlivých léčivých látek: čas, Netflix, knihy, stěnu za zády, sluchátka, messenger (dříve icq), sebevědomí. A na každou poruchu nejlépe funguje ticho, protože přichází po ruchu.

Víc úzkostí:

Small torture

Small torture

Nikoho to nezajímá. Jak jste se vyspali, jaká byla dovolená, jak se daří vašemu kocourovi. Jsou to pouhé zabíječky času, kastrovačky trapnosti. Proč je small talk tak náročný a proč ho přesto podstupujeme?

Ty moc nemluvíš

Ty moc nemluvíš

Pojďme si něco říct o sociální fóbii. V maturitním ročníku jsme měli utrousit pár slov o každém ze spolužáků. Charakteristické vlastnosti, kterých si vážíme. Ke mně kdosi připsal - klid a úsměv. Už je to jedenáct let a žasnu pořád stejně. Jako kdybys řekl Gándhí a někdo ti odpověděl - diktátor.

Kurz

Kurz

Začala jsem učit. Konec konců to mám v rodině, kde je to samý právník, učitel, právník, učitel. Jedině tam vzadu, to je snad jediný výjimka, tam je švec a cukrář. Učení se dosud podobalo narkóze. Jakmile se kurzy začaly vyprodávat a začali je navštěvovat lidé s významným Jménem, začala mít narkóza výpadky.