Syndrom služky

Neexistuje jediný racionální důvod, proč bych to měla být já. S Adolfem jsme stejně staří, vyděláváme stejně, jsme oba na volné noze, já mám prsa, on má koule, čili i fyzicky jsme si přibližně rovni, jediný rozdíl je nějakých osmnáct centimetrů a třicet kilo živé hmoty.
 

Přesto. (A mám takové podezření, že to bude trvat tak dlouho, dokud bude existovat zvyk přejímat manželovo příjmení,) cítím nevyřčené očekávání, že budu prát, vařit a uklízet. Adolf se naštěstí tímto směrem nikdy přímo nevyslovil, ale krouží kolem toho jako moucha octomilka.

Nejblíž byl tvrzením, že “domov dělá žena”. Říkat nic ani nemusí. Je přímo dojat, kdykoliv ustelu, složím oblečení do komínků nebo uvařím cokoliv kromě čaje. Pak mě objímá a má výraz vděčného štěstí.

Podívejte se. Já proti praní, vaření a uklízení nic nemám. Často je to relaxační činnost, která nese ještě relaxačnější výsledky. Prázdný koš a plné bříško je mňamka. Adolfovi se zalesklo v oku, když mi onehdá vysvětlovat, že úklid je od slova klid. Mám samovolné záchvaty píglování, nejčastěji druhý den menstruace, a byly doby, kdy jsem zvažovala předplatné Apetitu. Jenže.

Čas. Vezměme si případovou studii. Dva dny do víkendu, s Adolfem jsme sami ve venkovském domě rodičů. Oba pracujeme, já mám nějaký ten deadline do soboty. Vstaneme po deváté, protože jsme den předtím vylezli místní tisícovku. Tu mě napadne, že udělám hezkou snídani. A myslím tím samozřejmě recept, protože z hlavy dám akorát čaj.

Ve dvanáct si pochutnáváme na ovesné kaši s karamelizovanými jablky, malinami a domácí granolou s agávovým sirupem. Jsme šťastní, protože to je sladké, dobré a domácí. Dopoledne v prdeli.


Samota. Stihnu dvě hodiny pracovat, než dostanu zase hlad. Na záhonku jsem zahlédla řady mrkví, navrhnu Adolfovi, že udělám placky. Nemáme čas vyvařovat. Ignoruju přitom jeho poznámku, že jsem se “nějak rozvařila”. Recept, v něm stojí, že jde o rychlovku, se ukáže jako lživý, když hodinu stroukám mrkve.

Stojím shrbená nad linkou, ve společnosti chrčících písniček na přání, a připadám si opuštěná. Adolf pracuje, nemám se jak intelektuálně stimulovat, než strouhat a civět do oranžové břečky. Služtička za dveřmi salonu, kde probíhá matiné. Mimo dění. Adolf přijde na deset minut, aby zkonzumoval placky, pochvalně mě poplácal po pacce a odešel pracovat.

Neudržitelnost. Hlad, který přichází do pár hodin, dřez, který se zaplní za den, prach, který se usadí do tří dnů, vodní kámen, který do týdne zakapkuje nerez. Obstarat chod domácnosti a žaludků je sisyfovská práce s pěkně velkým kopcem.


Nutnost údržby demonstruje náš pobyt na tropickém ostrově, kam chodila uklízečka. Mýt nádobí, zamést, vytřít, vynést koš, ustlat. Byla u nás každý třetí den celé dopoledne, přitom nevařila ani neprala. 

Šutrům do kopce jsem se do svých třiceti let vyhýbala. Jedla jsem venku, uklízela pro návštěvy, měla myčku a sušičku. Byla jsem spokojená hipsterka, nepoužitelná do nepohody ani domácnosti. Občasnou hádku o nádobí s předchozími partnery vynahradil sex nebo buchta z prášku.

A pak přišel Adolf. Moderní muž vyznávající vegetariánství, obnovitelné zdroje a ženu, která dělá domov. Poslední zbytek dvacátého století, ve kterém vyrostl. Má vzory v podobě rodičů s tradičně rozdělenými rolemi. Já mám maminku, která vydělává dvakrát víc než tatínek a dvanáct let vaří jenom pro sebe.

Mele se ve mně dilema ženy jednadvacátého století, do jaké míry oslavovat svoji vnitřní bohyni s vařečkou v ruce a emancipovaně se nebát přijmout krásu a sílu své přirozené role, kvasit zelí a věšet plíny z biobavlny, stát se mokrým snem z Herbáře, nebo se na to vysrat, protože nikomu nebudu dělat ficku.

Zatím jsme si to s Adolfem nějak za pochodu rozdělili. Já mám prádlo a podlahy, Adolf vaří. Na každou moji pobídku k činnosti v domácnosti a jeho povytažené obočí reaguju slovy, že já rodím. Ale nevím, jak dlouho mi tahle propustka vydrží. 

Víc uzenin:

Čmýra

Čmýra

Je krutou ironií, že právě menstruace v sobě obsahuje slovo men, čili anglicky muže. Tendenci se ošívat ovšem nemá jenom pohlaví bez vaječníků. Jako něco nepříjemného, nečistého a nerez, ji vnímá většina kultur. Nevědomě i já.

Syndrom služky

Syndrom služky

Neexistuje jediný racionální důvod, proč bych to měla být já. S Adolfem jsme stejně staří, vyděláváme stejně, jsme oba na volné noze, já mám prsa, on má koule, čili i fyzicky jsme si přibližně rovni. Přesto cítím nevyřčené očekávání, že budu prát, vařit a uklízet.

Jeřáby

Jeřáby

Sociální sítě, ty jsou prevít, říkají. Ony můžou za to, že si závidíme, říkají. Ony můžou za to, že jsme smutní, říkají. Ony můžou za to, že máme deprese, říkají. Pffft. Říkám já.