Stalin

Můj chlapec je lecos. Vegetarián, podnikatel, kafe nácek, minimalista, ekolog, jogín, fotograf, lidový básník, špatný zpěvák a taky… skejťák. Na zorničkách má prkýnko s kolečky, stejně jako strýček skrblík má dolary.


Terén kolem sebe posuzuje podle toho, jestli je skejtybl nebo neskejtybl. Jdeme-li městem, já vidím lavičky, schody a obrubníky, on vidí výzvy. 

Co jsem stihla pochytit, skejťákem se člověk stává a jako skejťák umírá. Adolf se skejťákem stal v krátkém mezidobí mezi prvním knírem a prvním sexem, a nepřestal ani s prvními šedinami. Boty si kupuje zásadně vansky, kterými bude odrážet i chodítko v důchoďáku. Viděla jsem už skejťáky s bříšky i vráskami. Petrové Panové, kteří poletují na u-rampách mezi svými zvonilkami. 

Jednou týdně mizí Adolf s prkýnkem pryč, doprovázen charakteristickým rachotem na betonovém chodníku. Ze země nezemě se vrací celý červený, zpocený a šťastný. V očích má zvláštní lesk skromného hrdinství, se kterým se vracejí princové po tažení na sedmihlavou saň.

Ale tentokrát… tentokrát mě vzal s sebou. “Co by ses dívala doma na seriály,” vytáhl na mě zcela nelogický argument, “život je venku.” A skutečně. Život, který se hemžil v posprejované Petriho misce na pražském Stalinu, měl podobu prazákladů života, kdy gender utvářela jeskyně. 


Hlavní chloubou chlapců a mužů ze Stalinu byly dřevěné nástroje oblých tvarů, které ležérně tahali za sebou místo kyjů, ale hlavně s nimi obratně skolili každou překážku. S nimi si připadali jako ztělesnění neohroženosti, síly a mužnosti. Každý měl triky, jak se dostat na kobylku betonového hřbetu. Předváděli je dokola sobě navzájem.

Záměrně pro nikoho, toužebně pro všechny. Zápasili v kolbišti nepsaného klání, kterého by se nikdo nezúčastnil, přestože v něm soutěžili od prvnímu flipu. Zabít co nejvíc mamutů, rychlostí blesku, elegancí samuraje a především s ležérností nedělního nákupu. 

Okraje jeskyně byly vyskládány tradičním publikem, které jakýmkoliv mužským přeborům teprve dávaly příslušné kvality. Ženami. Současnými nebo budoucími partnerkami skejťáků, které měly jedinou funkci, aniž by k ní kdy byly vyzvány: být a obdivovat. Sedět a žasnout. Dýchat a vzdychat. Nehýbat se a pýřit se.

Být neslyšným aplausem, osobní roztleskávačkou, ohněm betonové jeskyně. I pasivní účastnice hemžení měly vlastní styl. Očumovat přiznaně (frontside), očumovat nepřiznaně (backside), být na mobilu (olíčko). 


Stalin je VIP klub otevřený pro všechny. Pro neumírající skejťáky s vytahanými tričky, kotníky i bříšky. Pro ty na vrcholu, za nimiž se honí lokajové s kamerami. Pro skromné legendy narozené za dob Sovětského svazu, i pro ty, kteří znají Stalina už jenom jako plácek na Letné.

Nemyslete si, taky jsem to zkoušela. Není správné partnerky skejťáka, aby si nevytáhla rukávy a nenamlela si vzápětí lokty. Sjížděli jsme kopec u Adolfa za barákem, tam, kde to všechno začalo.

Na jedno červánkové odpoledne jsem si připadala tak hustě, že bych skolila i saň s mamutem. Přesto jsem sesedla. V dnešní emancipované době je těžké být mužem. Jsou jeskyně, kde ještě vím, kde je moje místo.

Víc radostí:

Muškáty

Muškáty

Probudila jsem se jako typický produkt doby. Toužím po organickém salátku a trhání máty do vlastní limonády. Vyděsilo mě, jak moc jsem ztratila kontakt s jednou z nejpřirozenějších věcí na planetě. Ty to zasadíš a ono to vyroste.

Stalin

Stalin

Jednou týdně mizí Adolf s prkýnkem pryč, doprovázen charakteristickým rachotem na betonovém chodníku. Ze země nezemě se vrací celý červený, zpocený a šťastný. V očích má zvláštní lesk skromného hrdinství, se kterým se vracejí princové po tažení na sedmihlavou saň.

Místo

Místo

A tu jsem si zamilovala kavárnu Místo. Můj život na tapetách ilustrovala Kateřina Kynclová. Na objednávku kavárny překreslila na zdi obálky bestsellerů.