Muškáty

Narodila jsem se krátce před revolucí do nepříliš ekonomicky silné učitelské rodiny, která byla ještě zeslabena otcovým specifickým vztahem k penězům. Ten by se dal charakterizovat jeho oblíbenou větou: moc rychle jíte. Nosili jsme to, co nám ušila maminka a jedli jsme to, co nám vyrostlo na zahradě.
 

Tatínek snil o tom, že se na chatě budeme mýt dešťovou vodou, ale předpokládám, že to zhatily pořizovací náklady zařízení. Pohledem jednadvacátého století jsme byli ultra moderní bio-eko-zero waste-soběstačná rodina, jež byla naneštěstí optikou devadesátých let dost šmucik.

Bydleli jsme v paneláku, víkendy jsme ale trávili na haciendě obklopené pozemkem o velikosti obecního fotbalového hřiště. Maminka na něm chtěla kvůli bratrovi skutečné hřiště, pingpongový stůl, basketbalový koš a bazén, ale měla smůlu, neboť jsme příliš rychle jedli.

Kam oko dohlédlo tak byly zeleninové záhonky, ovocné stromy a keře. Vyrůstala jsem s rukama od hlíny, měla svou stoličku na sběr rybízu a kelímky od jogurtu se nesměly vyhazovat, neboť sloužily pro sazeničky.

Během puberty se rodiče rozvedli a na chatu se přestalo jezdit. Zelenina se začala pořizovat v supermarketu a příroda se smrskla na pár muškátů a fazolí na balkoně, které mě zajímaly jenom tehdy, když jsem se za nimi opalovala nahá. Kytky jsem nezalívala, fotosyntézu nahradila syntetika z Ikey. Když jsem odcházela do Prahy, zfoukla jsem akorát prach z dřevěného tulipánu.

Deset let jsem budovala kariéru a vztahy, devětkrát jsem se stěhovala. Když byl balkon, byly i pokusy o květenu a bylinky, nebyl ale čas. S veškerými rostlinami to dopadlo stejně jako se vztahy. I přes zkušenost a přesedlání na kompatibilnější kus nakonec chcípl i sebenáročnější sukulent. 

Probudila jsem se jako typický produkt doby. Toužím po organickém salátku a trhání máty do vlastní limonády, po autentickém zážitku pěstování a zpomalení, který nenahradí farmářské trhy.


Po protahování provázků v kelímcích od jogurtu, které se pověsí na krk a hází se do nich maliny. Po všem, co si pamatuju z dětství. Po životě offline, po lajnách, do nichž se sypala semínka.

Obdivovala jsem nedávno rukolu. Maminka se znovu vdala, přestěhovala se do nového domu a založila si zahradu. Stála jsem nad jedním z truhlíků a koukala jako z jara. Měla jsem usilovný pocit, že musel v noci přijít brigádník z oddělení ovoce a zeleniny, do hlíny navrtat ředkvičky a římské saláty, abychom nad nimi mohli juchat a natrhat je do mísy.

Vyděsilo mě, jak moc jsem ztratila kontakt s jednou z nejpřirozenějších věcí na planetě. Ty to zasadíš a ono to vyroste.


Fascinovala mě zázračná jednoduchost, které už nejsem schopná. Když mě někdo pošle na zahradu pro salát, nevracím se, protože nevím, jak ho mám utrhnout. Když mě požádá, abych zalila zahradu, stojím bezradně s hadicí v ruce.

Potřebovala bych si vygooglovat tutoriál, abych zjistila přesné množství vteřin, vody, vzdálenost a výšku. Bojím se, že něco fatálně pokazím. Nevím, kdy se stala příroda porcelánem, v němž každý můj pohyb znamená sloní tanec.

Zvykla jsem si na výsledek. Na maso na talíři, na šaty na ramínku. Konzumování silou monzunu. Stále záměrně zavírám oči nad cestami, které musely urazit, jejichž přepažení by znamenalo nepohodlí nebo oběti. Postupně sbírám odvahu si znovu protáhnout provázky.

Víc radostí:

Muškáty

Muškáty

Probudila jsem se jako typický produkt doby. Toužím po organickém salátku a trhání máty do vlastní limonády. Vyděsilo mě, jak moc jsem ztratila kontakt s jednou z nejpřirozenějších věcí na planetě. Ty to zasadíš a ono to vyroste.

Stalin

Stalin

Jednou týdně mizí Adolf s prkýnkem pryč, doprovázen charakteristickým rachotem na betonovém chodníku. Ze země nezemě se vrací celý červený, zpocený a šťastný. V očích má zvláštní lesk skromného hrdinství, se kterým se vracejí princové po tažení na sedmihlavou saň.

Místo

Místo

A tu jsem si zamilovala kavárnu Místo. Můj život na tapetách ilustrovala Kateřina Kynclová. Na objednávku kavárny překreslila na zdi obálky bestsellerů.