Kurz

Začala jsem učit. Konec konců to mám v rodině, kde je to samý právník, učitel, právník, učitel. Jedině tam vzadu, to je snad jediný výjimka, tam je švec a cukrář. 
 

Neučím nijak dlouho a pravidelně. Nestoupám si ráno co ráno před třicet uživatelů masti proti akné. Nechodím do škol, nedržím křídu. Jenom občas uspořádám kurz, kde se během pár hodin snažím předat zkušenosti napaběrkované za pár let. Začala jsem na šesti lidech a pěti stovkách. Skončila jsem na dvojnásobku lidí a trojnásobné ceně. Lidé odcházeli a říkali, že to bylo nejlepší školení, které navštívili.

To bylo předtím.

Učení se dosud podobalo narkóze. Tichou dívku, která vždycky seděla v zadní lavici, jsem uspala a vládu převzala Role. Ta se velmi podobala stavům nedobrovolné nadlidské síly, jako když matka nadzvihne auto, aby vysvobodila dítě. Stejně tak já jsem dokázala předstoupit, přednášet, předvádět, nezadrhávat se, neschovávat se, nebát se. Vlastní mysl jsem občas přistihla levitovat nade mnou, kterak mě užasle pozoruje, aniž by se jí jakkoliv týkalo, co se děje s tělem.

To bylo předtím.

To bylo dobré. Mysl se po kurzu postupně probouzela, začala cítit bolest, výčitky, úzkost a úlevu. Odcházela narkóza. Vzhůru jsem byla těsně potom, co kurz skončil, i těsně předtím, než začal. Několik dní předem mi bušilo srdce, několik hodin předtím jsem měla urputný průjem. Všechno ustalo, když jsem řekla: “Tak začneme."

Kanyla, žíla, narkóza. Všechno se vrátilo, když jsem poděkovala za pozornost. Lidé, s nimiž jsem šla poté na pivo, netušili, že se baví s někým jiným.


Jakmile se kurzy začaly vyprodávat a začali je navštěvovat lidé s významným Jménem, začala mít narkóza výpadky. Přestávala jsem levitovat a pozorovat se z výšky, ale začala jsem se probouzet. Během kurzu jsem zkrátka otevřela oči a moc dobře jsem věděla, kdo jsem a co dělám. To bylo zlé. Začala jsem se zakoktávat, rdít se, mít zaškrcený hlas, přidušený dech. Ale stále jenom občas.

To bylo předtím.

Dnes jsem měla svůj čtrnáctý kurz. Byla jsem prakticky celou dobu vzhůru. Narkóza se dostavovala jen velmi vzácně, stejně jako když se vám z umírající baterky podaří vymáčknout poslední zbytky světla. Představte si tu paniku, když jsem začínala kurz zcela bdělá. Blížilo se první říznutí skalpelu a chtěla jsem křičet: “Počkejte! To nemůžeme! Ještě nezabrala anestezie!”

Koktala jsem, uháněla, opakovala se, nudila sama sebe, byla jsem tam. Končila jsem o hodinu dřív, žádaje o otevření oken. Lidé odcházeli a říkali, že to bylo nejlepší školení,
které navštívili. 

Víc úzkostí:

Small torture

Small torture

Nikoho to nezajímá. Jak jste se vyspali, jaká byla dovolená, jak se daří vašemu kocourovi. Jsou to pouhé zabíječky času, kastrovačky trapnosti. Proč je small talk tak náročný a proč ho přesto podstupujeme?

Ty moc nemluvíš

Ty moc nemluvíš

Pojďme si něco říct o sociální fóbii. V maturitním ročníku jsme měli utrousit pár slov o každém ze spolužáků. Charakteristické vlastnosti, kterých si vážíme. Ke mně kdosi připsal - klid a úsměv. Už je to jedenáct let a žasnu pořád stejně. Jako kdybys řekl Gándhí a někdo ti odpověděl - diktátor.

Kurz

Kurz

Začala jsem učit. Konec konců to mám v rodině, kde je to samý právník, učitel, právník, učitel. Jedině tam vzadu, to je snad jediný výjimka, tam je švec a cukrář. Učení se dosud podobalo narkóze. Jakmile se kurzy začaly vyprodávat a začali je navštěvovat lidé s významným Jménem, začala mít narkóza výpadky.